Martin Učík režisér scénárista a herec

/slyšíme zpěv, Magdon s flaškou a Kumpán s harmonikou se připotácejí, padají, zase se zvedají, snaží se dojít domů/

MAGDON + KUMPÁN /zpívají starou slezskou/

                            Šedžela na pisku, volala Matysku,

                            Matysku, Matysku, ja šedžim na pisku!

                            O du alaine, kobzole su fajne

                            O, du alaine, kobzole su fajn!

                            Šedžela na tyči, volala hasiči,

                            Hasiči, hasiči,

                            Je šedžim na tyči!

                            O, du alaine, kobzole su fajne… 

/Magdon upadne, praští se do hlavy/

Och, maríja, na gurach drževa vpysk!!! /umře/

KUMPÁN            Magdone! Magdone? Kde seš?! /uvidí jej ležet/ Ty už taky hovno vydržíš!  Tak čau! /zpívá a odchází/

ŽENSKÁ              /za scénou/ Co je? Kdo to tam tak řve?! Lidi chtěj´ spát! – Hele, támhle někdo leží, zavolejte úklidovku!

/přijíždí dodávka, něco mezi sanitkou, záchytkou a odchytovou veterinární službou, v ní dva zřízenci, sběrači opilců/

FRANTA             Támhle je! – Koukej, to je starej Magdon!

PEPOUŠ               Myslíš ten, jak kvůli němu plakala Maryčka Magdonova? Ta, co skončila jako sebevražedkyně?

FRANTA             Jo, ten. Její fotr.

PEPOUŠ               Sáhni na něj. Je ještě teplej?

FRANTA             Ne, je studenej.

PEPOUŠ               Tak to je po něm. Ne, doktora nevolej, to je zbytečný. I kdyby ho zachránili, stejně se zase uchlastá. Takhle to má aspoň za sebou. A jeho rodina taky. Víš co to je, mít tátu opilce?

PEPOUŠ               Ne, u nás pila spíš máma. Pak mě dali do děcáku, páč mě mlátila jak žito.

FRANTA             Po hlavičce taky, viď, že seš tak přitroublej!

PEPOUŠ               Sám seš přitroublej! – Ne. Vod tý doby mám placatou hlavu.

FRANTA             A co máti?

PEPOUŠ               Máma pak umřela. Vypila láhev lihovýho ředidla, škytla, prdla, umřela a bylo po ní.

FRANTA             No, mýho fotra to u nás na dvorku koplo dozadu, chtěl to vyrovnat, ale pozpátku se rozběh´ až na ulici, tam už to nevyrovnal a upad´ na záda.  Asfaltéři tam zrovna parním válcem válcovali asfalt. Nevšimli se, přejeli ho a zalisovali do vozovky. Koukal mu jen nos a špičky bot. To už nerozdejchal.  Celá škola to viděla, bydleli jsme totiž naproti. Kluci mi pak říkali“ „mladej asfalt“.

PEPOUŠ               Tak pojď, naložíme ho do dřevěnýho spacáku.

FRANTA             Uh, ten je těžkej!

/morbidní zápas s mrtvolou opilce/

PEPOUŠ               Se nediv. Má v sobě aspoň dvacet piv, zazděnejch prckama. Nepočítaně.

/vytáhnou rakvičku, Magdona do ní strčí/

FRANTA             /volá/ Tak sbohem lidi, a pijte s Mírou.

ŽENSKÁ              /za scénou/ Já piju jedině s Pepou.

PEPOUŠ               Pche! Vtipy ze čtvrtý cenový skupiny!  Vožralá ženská, to je ještě větší hnus, než vožralej chlap.  Jedem.  /odjedou/

SOUDKYNĚ        /je opilá, plete se jí jazyk/ …a proto se vaše manžlelství rozvádí.  Vzdali jste se práva na odvolání, takže rozsudek vstupuje v laplatnost ihned. Vy, paní Vopičková, vy jste teď vdova a můžete se vdát znova. A vy, pane Vopičko, věnujte se svým koníčkům! Nikdo vás už z hospody vyhazovat nebude!

VOPIČKA            Ale paní soudkyně…

SOUDKYNĚ        Nezdržujte, člověče! Musím se jít napít… - totiž – přepudrovat. Servus, eo senat, vos propustio in pacem. Soud skončil.  /soudkyně chce důstojně odejít, ale skácí se za kulisy/

/Vopička jde plaše ke své, nyní už bývalé, manželce/

 VOPIČKA           Marie…

VOPIČKOVÁ      Nech mě. Konečně tě mám z krku.

VOPIČKA            Nechceš si ještě promluvit?

VOPIČKOVÁ      Proč?! Nahučela jsem se do tebe dost. A všechno marně.

VOPIČKA            Já už nebudu pít.  Vždyť vidíš, že se už tři měsíce držím.

VOPIČKOVÁ      A co?! Zase začneš! Nemáš pevnou vůli! Nejsi chlap a já už ti nevěřím. A děti nedostaneš, s tím nepočítej! Tobě bych nesvěřila ani chcíplou kočku! /odchází/ A posílej peníze, ať mají děti co jíst! A nechoď mi na oči. /odejde/

VOPIČKA            /zhroutí se do sebe, drží si hlavu/  Co jsem to provedl, co jsem to jen provedl? Copak jsem to chtěl? Svoje děti miluju nade všechno na světě a teď o ně přijdu. Stálo mi to za to? To tu flašku miluju víc, než vlastní děti? Proč jenom tak piju? Proč?

/hudba – a zpěv – harmonika a zpěv, pak vokály/

OPILCI                /u stolu, pijou a řvou – skupinová loutka/

                            Šedži muha na ščaně, na ščaně, na ščane

                            šedži muha na ščaně, na ščaně, na ščane

                            šedži a špi!

                            Šedži a chajinka, potfurka malinka

Šedži muha na ščaně šedži a špi!

HOSTINSKÝ       Ale! Kdopak nám to přišel? Tak co, jak jsi dopad u soudu? Rozvedli tě? A co, dáš si pivo a prcka ne? To musíš zapít!

VOPIČKA            /přišourá se/ Já ti ani nemám chuť…

HOSTINSKÝ       To nic! To je jen první šok. To musíš přepít, jako antabus! Jinak ti bude zle.  Na, šup to tam! /podává mu pivo/

VOPIČKA            Počkej, nech mě vydechnout.

OPILCI                /sborově, zadumaně zpívají a zvedají půllitry/

                            /pes HURVÍNEK se přišourá k Vopičkovi, očuchává ho a pak se mu vymočí na botu/

VOPIČKA            Jedeš, ty potvoro!!!  /nakopne ho/

HOSTINSKÝ       /se směje/ Ale copak, Hurvínek se ti vychcal na botu, co? To víš, to dělá každýmu, kdo si u mě nedá pivo. Naučil jsem ho to. Tak si rychle jedno dej, nebo půjdeš domů v čvachtavejch!

VOPIČKA            Jo, půjdu domů, ale hned.  – /zarazí se/ No jo, ale já už teď žádnej domov nemám!

HOSTINSKÝ       Tak vidíš. Kam bys chodil. Tady máš jedno bahno jako rahno a frťana ti hned přinesu!

OPILCI                /zpívají a pijou/

VOPIČKA            /choulí se do kabátu, má upito, brouká si/

DĚTI                    /slyší hlasy, jsou to jen jeho představy, světélka na obloze/ Tati! Tati! Kdepak jsi? Pojď domů!

VOPIČKA            Co to… děti moje… kde jste… neschovávejte se mi… tady jsem… Maruško! Jeníčku!  Je mi po vás tak smutno! Pojďte rychle ke mně!

MARUŠKA          Nemůžeme, tatínku. Moc piješ. A přitom si slíbil, že nebudeš. Slíbil´s nám to. A stejně piješ.

VOPIČKA            Já vím… jen trošku…

JENÍČEK             Tatínku, kde jsi byl?  Kde jsi byl? Chtěl jsem si s tebou hrát.

VOPIČKA            Měl jsem práci, Jeníčku. Nemohl jsem přijít.

MARUŠKA          Maminka říkala, že tě viděli ležet na chodníku…

VOPIČKA            Už se to nestane, děti, věřte mi…

DĚTI                    To je dobře.  Musíme domů. Je noc, zítra jdeme do školy.

VOPIČKA            Dobrou noc, děti. Dobrou noc.

MAGDON /hlas/   Servus, Vopičko!

VOPIČKA            Kdo mě volá? Já tě neznám!

MAGDON           Ale znáš! Hodně chlastu je za náma!

VOPIČKA            To jsi ty, Magdone? Ale ty už si mrtvej!

MAGDON           Jo, jo. Jsem. A čekám tu na tebe. Vopičko. Tak dělej! Dáme si do pysku chlast! Chlast, chlast, na hubu je mast! /smích/

VOPIČKA            Zmiz! Nech mě spát! /Vopička se schoulí na lavičce a usne/

5. OBRAZ – ČERNÉ PŘÍZRAKY

ČERNÝ PÁN       /přichází po špičkách, vzbuzuje tajemno až hrůzu, naklání se nad spícím Vopičkou, čaruje rukama, ohlíží se, šeptem/  Pojďte, pojďte, kolegyně. Máme zde klienta.

ČERNÁ DÁMA   /přichází, podobně jako pán, dělá na pána posunky, pán je opětuje/ Vidím. Je zralý. Je opilý. Musíme nejdříve zajistit, aby vystřízlivěl, jinak je to k ničemu.

ČERNÝ PÁN       To nebude problém. Vyděsíme jej tak, že vystřízliví za minutu. – Haló, pane, vstávat! Haló! No, tak, už jste spal dlouho.  Musíte vstávat!

VOPIČKA            Co..co..co je? Kdo jste, proč mě budíte?

ČERNÝ PÁN       Musíme vám, bohužel, sdělit, že se už nikdy nevyspíte. 

ČERNÁ DÁMA   Je nám líto, pane, zemřel jste a jste v podsvětí. A tady se nespí, víte? Spánek je jen pro ty, kteří si jej zaslouží. A vy si nezasloužíte nic.

VOPIČKA            Co..cože? Jak - umřel!!! Já jsem neumřel. Já žiju a musím se jen vyspat, jsem unavený.

ČERNÝ PÁN       Jste opilý. Už jste se zase opil. Nic jiného už neumíte. A byl jste tak šikovný člověk. Talentovaný. Ale je konec. Váš čas skončil. Zemřel jste, a ani jste nestačil vystřízlivět.  Rozloučit se. Nebudeme vás soudit. Nezasloužíte si trest. Vy jste byl jen nemocný, těžce nemocný člověk a proto nejste v pekle, ale v polosvětě. Ale že by to tu bylo o moc lepší, nečekejte.

VOPIČKA            Ale já nechci! Já to napravím! Nebudu pít! Nikdy se už nenapiju! – Co je to, ten polosvět?

ČERNÁ DÁMA   Polosvět? To je místo, kde je vše napůl. Je tu čas, ale neplyne. Kde visíte nad propastí, držíte se větve a čekáte, až se utrhne a začnete padat do propasti. Ale stále nic. Visíte a nepadáte. Vy sice víte, že spadnete, ale nevíte kdy a zda vůbec, to je polosvět. Když se tu napijete, bude vám jen zle. Když se nenapijete, bude vám taky zle. Ať uděláte cokoliv, bude vám zle. A když neuděláte nic, bude vám stále stejně zle.

ČERNÝ PÁN       Pomyslíte-li na své děti, bude vám zle. Zkusíte na ně zapomenout, ale i z toho vám bude zle. Smiřte se s tím. Budete trpět a nic vám nepomůže.

                            /Vopička sklopí hlavu a mlčí/

ČERNÁ DÁMA   Tak vidíte. Už se netrapte. Poddejte se tomu. Bude to méně bolet. Pusťte se větve a svou tíhu a pád nechte vyšší moci. Předejte svou bolest. Hledal jste ráj, hledal jste nebe, ale bohužel jste našel jen prázdnou, vypitou láhev a tu nikdy nekončící bolest.

VOPIČKA            /bouří se/ Ne! Dejte mi ještě poslední šanci! Mám doma malé děti! Budou trpět, bude se jim stýskat! Trestáte ty malé děti! Na mně nezáleží!

ČERNÝ PÁN       Ale! To je mi novina!  Vzpomněl jste si na děti?! Už to začínáte chápat?!  Sobecké ukájení alkoholem vám bylo milejší než vlastní děti?! V první řadě jen vy! Vaše slast! Pak dlouho nic a někde vzadu, v dálce, se krčila láska k rodině, k dětem! A spousta výmluv a důvodů, proč pijete. Že? - Sebeláska je nemoc, pane.  Flaška alkoholu, to byla vaše bohyně, váš idol, vytoužená milenka!  Sloužil jste tomu božstvu slepě a oddaně! Byl jste hloupý, povrchní a sobecký! Trpte!!! Přiznejte si, že jste prohrál.  Předejte svou bolest vyšší moci. Jinak se vám neuleví.

ČERNÁ DÁMA   Říká vám pravdu….

                            /zahřmí, ČERNÝ PÁN a DÁMA mizí/

VOPIČKA            Co jsem komu udělal? Já jsem nechtěl nikomu ublížit. Pil jsem, abych vydržel těžce pracovat!  Pil jsem, protože svět je nespravedlivý, lidé jsou sobečtí a ubližují si! A proto jsem umřel?! Nesouhlasím, to si nezasloužím!  A hlavně moje děti si to nezaslouží!!!  Už se mi ani nechce spát. Všechno jsem ztratil. Prohrál. Strašná cena za chvilku blaha. Co to říkali? Předejte svou bolest vyšší moci…? Uleví se vám… Kdo to je, ta vyšší moc? Bůh?! - Podvodníci! Vždyť já na boha nevěřím! Že by to bylo něco, co mám v sobě, co mají v sobě někteří lidé kolem mě a co jsem zatím nebudil, neprobudil a jen od sebe odstrkoval?! --- Budu se dívat na nebe. Budu tu takhle sedět celou noc, dívat se na hvězdy a přemýšlet, jak to napravit, jak to změnit! Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně!  Ano. To je ono. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně….  Pomozte… pomozte…

                            /hudba/

MAGDON           /projde v zadním plánu/ Nazdar, kamaráde! Vítej! Promiň, já teď nemám čas, musím do odmašťovny. Ale pak spolu zajdem na jedno! Souhlas?

SBORMYSTRINĚ       /živá herečka před scénou, na scéně vidíme skupinovou loutku dětského sboru sirotků

                            Velevážené publikum, a nyní, zatímco nabíráte sil pro shlédnutí strašlivého konce naší směšné truchlohry, zapěje vám náš sbor sirotků za doprovodu andělského kůru. Uslyšíte tklivou píseň o těžkém osudu sirotka, jehož rodiče se upili k smrti. 

SBOR SIROTKŮ  /skupinová loutka, zpěv/   

Já ubohá Maryčka,

když jsem byla maličká

                            Měla jsem já tatíčka

                            Měla jsem ho moc ráda

                            Ale on měl kamaráda

                            Kamarád byl zlý

                            Ďábel hotový

                            Tatíčka mého

svedl na scestí.

                            atd.

VOPIČKA            /sedí v bílé košili, dumá, kolem něj víří příšery/

MAZAVKA         Hele, kámo, máš rum? Zaplatím ti. Peníze mám.

VOPIČKA            Rum nemám.  Kašlu na rum!

MAZAVKA         Hele. Hele, tak se nečil, počkej, až tu budeš dýl, taky dostaneš chuť na rum. A jak tě pustěj, u prvního vietnamce si koupíš láhev a vyzunkneš ji. Uvidíš!

DOPAŘIL            /dementně blekotá/ Ehem, behem, gugly mugly, pic kozu do vazu, ruce nahoru, gatě dolů!  /smích/

VOPIČKA            Co to melete?

DOPAŘIL            Přišel kůň do nebe a povídá: Doselilemásomálemkvolámu! /smích/

VOPIČKA            Dejte mi pokoj!

DOPAŘIL            Hurá! Naši vyhráli! /odchází/

PRÓFA                Zdravim vás, kolego, vy jste tu nový, že?

VOPIČKA            Ano.

PRÓFA                Jsem profesor Kňuba. Nehněvejte se, prosím, nemáte cikuretku? Znáte Magdona?

VOPIČKA            Vopička. Magdona znám. Ale nekouřím.

PRÓFA                To se tu naučíte. Ptal se po vás. Magdon nás naučil jednu takovou hospodskou hru. Moc se při tom nablijeme! Ehm. Nasmějeme. Tady není jinak co dělat, tady jenom kouříte nebo sbíráte vajgly.

VOPIČKA            Tak si budu číst knížku nebo poslouchat rádio!

PRÓFA                Pozor! To není dovoleno. Dostal byste za to černý puntík a více černých puntíků, to je trest. Ale nic si z toho nedělejte. Naučím vás proměnit se v potkana a tak se dostanete ven. Do hospody! Ovšem jen na krátkou vycházku. Kouzlo vydrží jen chvíli. Zahrajete si na Magdona a hned musíte zpátky!

VOPIČKA            Vy mě proměníte v potkana?

PRÓFA                No jistě. – Ale pšt! Nikomu Ani muk.  Jsou tu samí vylízaní pitomci. Ti to nepotřebují. Ale vy jste sympatický člověk. Vy ještě dokážete velké věci. Ale musíte se dostat ven. Přijdu pro vás v noci. Jenom o tom musíte pomlčet! Pššštttt……

SLZIČKA             /přichází, stále pláče, není mu nic rozumět/

VOPIČKA            Promiňte, já vám nerozumím…

SLZIČKA             /rozeštká se ještě víc, odchází/

VOPIČKA            Tak tohle je zásvětí? Mně to tu přijde jako blázinec!

PROFESOR          Přesně tak, pane Vopičko. Jste v blázinci. Na léčení.

VOPIČKA            A ti všichni tady… - ti také pili alkohol?

PROFESOR          Ano, Jen o něco déle než vy. Kromě toho mnozí z nich jednou svůj život násilně ukončí. Skočí pod vlak, nebo z okna, snědí hromadu psychiatrických prášků nebo se v autě rozjedou proti zdi. A nebo si zahrají na Magdona.

VOPIČKA            A to je co?

PROFESOR          Hra na Magdona? To vypijete co nejrychleji velkou láhev pálenky. A buď umřete nebo ne. A vidíte, pořád tolik lidí pije. – Podívejte. Tady vám půjčím kukátko. Když se do něj podíváte, uvidíte sám sebe. Ale jako cizího člověka, kterého nepoznáváte.

/Vopička užasle hledí do kukátka/

VOPIČKA            Tohle, že jsem já?! A proč se tak rozčiluju? A proč ostatní tak poučuju?! A pak nad sebou pláču a skáču z mostu!

PROFESOR          Zvláštní co? Jste nepoučitelní. Jako byste se neměli rádi a chtěli se za každou cenu zničit. Zahrajete si hru na Magdona, vypijete naráz tolik alkoholu, až selže srdce, játra, ledviny a je konec.

VOPIČKA            To je hrůza! To opravdu děláme?

PROFESOR          A ještě horší věci. Někteří před odchodem s sebou vezmou i někoho blízkého, koho milují. Opijí se s ním a třeba ho ještě, pro jistotu, podříznou kuchyňským nožem, jako podsvinče.…

VOPIČKA            Dost! Už to nebudu poslouchat!  Ne! Ne! Ne!!!!!!

                            /dostane záchvat vzteku, mlátí věcmi, židlí, hrnkem, tříská sebou o zem/

  PROFESOR        Ano. Vyzuřte se, zbavte se vzteku, nenávisti, sebelítosti, falešného sebeobdivu,  egoismu, spasitelského komplexu! – Vidíte, máte před sebou ještě dost práce. Nezkoušejte se vracet ke starému způsobu myšlení nebo vás potrestám! Jako zenový mistr vás udeřím do čela, švihnu vás tímhle proutkem.

  VOPIČKA          Ale…

                            /švih!/

VOPIČKA            Au! Chtěl jsem jen…

                            /švih/

VOPIČKA            Au! Já už vím, že…

                            /švih/

VOPIČKA            Au! Pochopil jsem… Au!

PROFESOR          /švih/  Nic jste nepochopil. Ten proutek vám tu nechám. To je vaše bolest, ne moje trestající ruka. Nenechte ji, aby nad vámi vyhrála. Nesmí se k vám přiblížit, jinak se zase začnete litovat a opijete se. – Tak. A už víte, co dělat. Jděte si lehnout - ale pozor, neusnete. Až do rána se budete převalovat, trápit a přemýšlet a bude vám zle. Možná budete mít halucinace. Dostanete žízeň. Chlast nikde. Zkusíte vodu. Ale na konvici sedí zlý mlok a syčí na vás! A ráno… - ráno budete stejně hloupý a nevědomý, jako teď, bude to nejdelší cesta vašeho života, ale nepůjdete sám. Potkáte další zoufalce, které budete podpírat a oni vás. Připravte se na zlobu, výsměch, nepochopení a bolest. Půjdete dlouho, krok za krokem, den za dnem, klopýtnete, ale pak možná dojdete na konec. Zkuste se už nenapít. Šťastnou cestu.

VOPIČKA            Ale to je strašná představa, že už se nikdy nesmím napít!

PROFESOR          To vám nikdo nezakazuje. Nenapijete se jenom dnes. A zítra, bůhví co bude. Třeba se zas napijete. A nebo ne. Pusťte to z hlavy. A třetí den to samé. To není taková hrůza, ne?

VOPIČKA            Jak to? Vždyť to je to samé!!!

PROFESOR          Mýlíte se. Není. Ale na to musíte přijít sám. /odejde/

MAGDON           /přichází, směje se/ Dostal jsi lekci, viď?

VOPIČKA            Magdone! Zachraň mě! Pojď se rychle napít do hospody!

MAGDON           Kdepak, hochu. Žádná hospoda. Já už jsem opravdu, ale opravdu mrtvej, víš? Prohrál jsem. Už se neuvidíme. /odchází/

                            /tajemná hudba, tanec příšer, projekce, hlasy, zvuky/

VOPIČKA            Bože! – Bože! /volá/ Dej mi sílu!!!

DĚTI                    /objeví se v pozadí jako představy, drží se navzájem a chvějí se obavou/ Tatínku! Tatínku náš! Vrať se nám!  Jsme pořád spolu. Vrať se nám. Ty to dokážeš!

                            /hudba/

VOPIČKA            /nasvícen kuželem světla/  Děti! Děti moje! Já jdu! Bojím se, zatínám zuby, ale jdu! Počkejte na mě! Ještě trochu života! Ještě trochu života mi zbývá! Chci si jej užít!!!! /hudba/

/padá zlatý déšť/

                            /před kulisy vystoupí hudební soubor a pěvecký sbor – hudba/

/vystoupí Vopička, obezřetně se rozhlíží/

                            Kde to jsem? Kam jsem to došel? Že bych byl zpátky? – No ano, támhle v tom domku bydlí mé děti! Pospíším za nimi! Už se nemůžu dočkat, tolik mi chyběly! – Á, tady zrovna jdou! Asi do školy! Děti! Milé děti moje, pojďte hned ke mně!!!

DĚTI                    Tati, tati… ty už ses vrátil? A budeš tu s námi?

VOPIČKA            Budu, děti, budu tu s vámi, najdu si světničku nedaleko od vás a budete mě navštěvovat, ano?

DĚTI                    Tati, tati, to jsme rády!

VOPIČKA            Pojďte, spěcháte do školy, tak ať přijdete včas! Doprovodím vás!

DĚTI                    Ano, ano!

VOPIČKA            Tak jdeme, děti… /odcházejí/  

MAGDON           /vystoupí, dívá se za nimi, s patosem recituje/

Šel stary Magdon ze šichty domu 
v Bartovicach v harendě na pivu še stavil 
S rozbitym pyskem do překopy spadol.

/go vytěpali /
Na Starych Hamrach pěnšč vřeščalo sirotuv 
Nejstarši - Maryčka Magdonově 
  
Vuzek plny šingla sa z šiny zvrutil 
Pod vuzkem zgiblo Magdonove vdově 
Na Starych Hamrach pěnšč vřešťalo sirotuv 
Nějstarši - Maryčka Magdonově 
  
Bendeš jim mamum? Bendeš jim ojcem? 
Či mysliš, kdo pěňouze ma, ma srdce tež? 
Tak jak ty, Maryčko Magdonově? 
  
 Maryčka, mrzně a nima co žrul 
na gurach, marijá, dřeva vpysk 
A četnik Hochfelder viděl ťa krusť 
Ma držet zembak, Maryčko Magdonově? 

Šel stary Magdon z Ostrávy domu

                            V bartovskej charendě še staviu

                            Z rozbito gembo do prženkopy padol

                            Plakaua Maryčka Magdonóva…

/po chvíli/ Plakaua Maryčka Magdonóva…

                            Jak jest to dalej… jak jest to dalej?!!! Něvim.

                            Moc chlašču! Moc chlašču! Fšejstko jsem zapomnil! Fšistko! Caly život! Caly život sem přepiu! Caly život…./rozpláče se/

/závěrečná hudba/

KONEC

***

dedikováno členům skupiny Anonymních Alkoholiků z ulice Na Poříčí 19,

se zvláštním přihlédnutím k mému zesnulému příteli a kolegovi Michalu Pavlatovi